Rozhovor s Magdalenou Malou, občankou Čáslavek, studentkou AMU v Praze. Rozhovor uskutečněn den po koncertě.

Jak jsi spokojená s včerejším koncertem, jestli se Ti líbil?

Atmosféra byla prostě neskutečná. A co se týká mých hlasových dispozic, které byly na hranici nemoci, to bylo všechno tak nějak v normě. S návštěvností jsem úplně spokojená, a s energií, která z těch lidí sršela, se krásně vracela zpátky, takže úžasný.

Nemyslíš si, že jsi zdrojem energie byla právě Ty?

To je právě zákon akce a reakce. Proto by se o tom dalo polemizovat, ale pravda je, že ta energie tam ze mne šla automaticky, protože vidět známé lidi, kteří se usmívají a přijdou si poslechnout konkrétního člověka, kterého znají , je asi trošku něco jiného. Je to takové intimnější a je to strašně příjemné. Je to příjemná změna.

Jaký to je pocit, když celá kaplička stála a tleskala? Co Ti v této chvíli letělo hlavou, na co jsi myslela?

Ani nemůžu říct to slovo, ale říkala jsem: „ježíš lidi“, strašně se mi chtělo brečet. Říkala jsem si , vydržíš to. Ale ještě chvíli a asi bych to pustila. Co se týče mně, mně osobně se něco jako standing ovation /potlesk ve stoje/ještě nestalo. Ale v divadle ano, protože jsem součástí nějakého týmu a diváci oceňují celkově tu hru, ale tady to bylo trochu něco jiného.

A co na atmosféru říkal Tvůj doprovod, nebo spíš kolegyně, která Tě doprovázela na piano? Lenka Korbelová.

Lenka byla strašně překvapená, protože já jsem jí říkala, že se bude jednat o menší vesnický koncert.

Takový komorní, a ze začátku k tomu přistupovala – no nějak to prostě zvládnu – pak to všechno viděla. Ty lidi a říkala mi, že to je úžasný, že to ještě nezažila. Myslím si, že pokud někde existuje taková milá komorní soudržná atmosféra, tak tady v Dolanech .

Ještě by mne zajímalo, mnoho lidí se na to ptalo,“kde se v Tobě bere ten nádherný hlas“, otázka zní, jak se, takový milý drobný človíček. dostane k takovému nádhernému zpívání? Jak se k tomu může člověk dostat nebo zjistí, že má takové dispozice?

Já Ti děkuji, já Ti ,člověče, nevím. U mě to bylo tak nějak automatické, že to začíná těmi kroužky na základce, potom asi ve druhé třídě jsem začla chodit do ZUŠ, kde jsem postupně ze sborového zpěvu přešla na sólový zpěv. To učitelka pozná, jestli pro to máš nějaké vlohy nebo ne. Doporučila mi, abych si došla na nějaké konzultace na konzervatoř a tam mi řekli ano, nějaké dispozice tam jsou. Tam jsem se dostala hned po devítce. Pak jsem studovala 6 let, takže maturita, pak diplomovaný specialista, a teď Akademie. Kde se bere ten hlas? Myslím si, že tam musí být vrozené dispozice,pak už je to jen dřina a dřina, kdy si člověk musí pořád připomínat, že to dělá, protože ho to baví. Potom už zajdeš do takových malých nuancí, které řešíš – děláš víc takovou matematiku než hudbu.Je to prostě cesta, je to proces, strašně bych si přála někdy dojít tam, že si stoupnu před lidi, nebudu řešit co a jak, že už budu jen zpívat a užívat si ten krásný, čistý zpěv. Který třeba jednou přijde.

Částečně jsi mi odpověděla na jednu otázku tzn., co teď momentálně studuješ?

Studuji AMU v Praze, jsem ve druhém ročníku, a uvidíme, co bude dál. Samozřejmě my tam děláme taky operu, různé projekty, teď budeme studovat Kouzelnou flétnu od Mozarta, a ještě něco dalšího, kde také budu zpívat 2 role najednou. Tak se na to těším, mám úžasnou paní profesorku, myslím, že je to také její zásluha, že na sobě cítím, že jsem se posunula dál. Je to úžasný člověk, který mně motivuje, je to přední sólistka Národního divadla má ještě další pedagogické činnosti v Praze.

Vidí v Tobě, že jsi talent?

Doufám, protože ona si netalentované lidi nebere .

Když to vezmeš u sebe – kolik je tam talentu a kolik té dřiny, jestli se to dá určit?

Když řeknu, že je tam víc talentu, bude to vypadat, že se vychvaluji a že málo cvičím, a naopak. Tohle nemůžu říct.

Až budeš přijímána do nějaké síně slávy, tak to pak z Tebe vytáhneme.

A ještě poslední otázku, ať Tě dlouho nezdržuji, protože se chystáš na cestu do Prahy. Jaká je podpora od Tvých rodičů?

No tak jsem ráda, že se ptáš, protože jsem ještě vlastně nikdy neměla možnost pořádně veřejně poděkovat . Myslím, že je to jejich velká zásluha, velice, velice, velice velká, kterou budu nějakým způsobem ještě dlouho vracet. Když to vezmu od začátku, taťka mně vozil 2x,3x týdně 20 km do ZUŠky, čekal 3 hodiny než se vyzpívám, pak zase zpátky. Nemluvím o podpoře na studiích atd. V tomhle jsou moji rodiče skvělí. Moc jim touto cestou děkuji.

Já Ti také děkuji,přeji Ti hezkou cestu do Prahy, a užívej si to.

Děkuji za rozhovor a zprostředkování včerejšího krásného zážitku.

Bylo nám ctí,  ..... Mně taky.